Svatý Mikuláš

Svátek sv. Mikuláše je 6.12. V našich zemích se významné svátky dosud slaví v předvečer jako
“vigilie” – původně noční bdění. Reálně je to spojeno se staroevropským chápáním toku dne, kdy den
se tradičně nezačínal ránem, ale předešlou nocí. Ta začínala spolu s kalendářním dnem přirozeně,
podle východu první hvězdy.

Svátek sv. Mikuláše spolu s nadílkou dnes patří k vrcholům adventních zvyků. Téma mikulášské tradice se částečně liší od ostatních. Především proto, že hlavní postava Mikuláš představuje skutečnou postavu světce z dob prvního křesťanství. Váže se ke krajině dnešního Turecka městu Myra. Světec Mikuláš, žijící zde po roce 300,se proslavil řadu dobrodějných skutků a posléze se stal jedním z prvních biskupů křesťanské církve. Věhlas jeho skutků a úcta k němu se šířila do světa nejprve východní cestou, ve vazbě na Byzanci a pravoslaví. Např. v Rusku je to světec mimořádně uctívaný a po staletí se jménem Mikuláš křtili nejen prostí věřící, ale i monarchové a carové. Své postavení světec získal i v západním křesťanství. Přes Itálii, kam byly kolem roku 1000 převezeny jeho ostatky, dále na západ a sever Evropy, především spolu s cestami mořeplavců, jejichž je patronem. Středověká Evropa již sv. Mikuláše uznávala všeobecně a dosud patří ke světcům celosvětového významu Mikulášská nadílka a její včlenění do lidových zvyků je mladšího data. Spojila se s tradicí adventu a jeho inklinací k obchůzkám “dědů” a kmetů z pohanských dob, kteří jsou v různých obměnách dodnes součástí zvyků času Vánoc a novoročí řady zemí Evropy. V našich zemích se tato tradice christianizovala a dostala podobu dobrodějného křesťanského patrona, který je dodnes zobrazován jako stařec s bílým plnovousem. Doprovázejí ho bytosti symbolické, pojaté v duchu kajícné nálady tohoto času, anděl – zosobnění dobra a čert – démon zla.